Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na „velkém“ klubovém koncertě nějaké zajímavé zahraniční kapely jsem nebyl už hódně dlouho. Pokud bych zašátral v paměti, tak tomu naposledy bylo snad v roce 2020, kdy jsem v klubu Futurum viděl OBSCURU. O dva roky později. Sychravý den na počátku dubna. Sotva se za mnou zabouchnou dveře, začíná poprchávat. Přede mnou do sálu rázuje sám Colin H. Van Eeckhout a já zjišťuji, že půlhodiny před počátkem je sál zaplněn jen desítkami lidí. Že by lidi zapomněli chodit na koncerty?
Není tomu tak. Během té poslední půlhodiny je Meetfactory opticky uspokojivě zaplněna, aniž by vznikala nějaká nepříjemná tlačenice. Ve čtvrt na devět přichází violoncellistka Joanna Quail a chápe se smyčce. Na scéně si vystačí jen sama. Soupuntíkem je jí několik pedalboardů a její nástroj. Napevno ukotvené cello pak využívá jak k hraní melodií, tak k rytmům, které si Joanna nahrává do smyček.
Zpočátku jsem se trochu obával nudy, ale nic takového se při koncertě JO QUAIL nedělo. Hudební projekt pouze s jednou osobou hrající na violoncello by mnohé mohl svádět k určitému minimalismu a statičnosti ve výrazu, nicméně opak je pravdou. Žádné nekonečné vrstvení stejných melodií, které vás gradací hlasitosti budou přivádět k tranzu. Hudba londýnské divy je mnohem dynamičtější, než by se mohlo zdát. Ačkoliv Joanna experimentuje i s ambientně laděnými plochami, tak v její hudbě je stále pohyb. Kolébavá hypnotická repetice tu hraje jen roli jakéhosi zpestření.
Mnohem častější jsou dějové linky, které jsou rozsahem neuvěřitelně široké. Žádný lo-fi experimentál. Joanna je možná na scéně sama, ale práci se smyčkami a samply má v malíčku. Velmi příjemné je i to, že se snaží své kompozice neustále rozvíjet. Každá skladba má velmi proměnlivou dynamiku i motivy. Přesto se daří udržet mezi aranžemi konzistenci. Velmi příjemná je i hladina hlasitosti - koncert není ani potichu, ani zbytečně nahlas.
AMENRA jsem naposled slyšel v pražské Roxy, když tu byli s BORIS. Aktuální koncert je jiný svojí náladou i reakcí publika. Lidé jsou mnohem méně v pohybu, ale nemám pocit, že by si koncert neužívali. Ani v těch nejvypjatějších pasážích nedochází k tomu, že by se někdo utrhl se řetězu. Že by si lidi odvykli? Může za to Covid? Ohleduplnost k ostatním? Neschopnost užít si koncert ve větším houfu? Zajímavým faktem je, že AMENRA svým způsobem odcizení lidí tematizuje na své poslední desce.
Koncert začíná skladbou „Boden“ z deset let staré desky „Mass V“, což je pro mě trochu překvapující. Očekával jsem skladby z nového alba, které byly v playlistu nakonec zastoupeny mnohem řidčeji. Kapelu vidím s novým baskytaristou Timem De Gieterou, zvláštně působícím vyhublým klukem s knírem a rozvrkočenými vlasy, který živě začal doplňovat i vokál Colina Eeckhouta.
S druhou skladbou se jde ještě více do minulosti. Je jí „Razereater“ z alba „Mass IIII“ z roku 2008. Až při třetí dochází na aktuální materiál. Už první táhlé tóny a vizuál plný trnů předznamenávají jedenáctiminutový opus „Het Gloren“ a z poslední desky „De Doorn“ zaznívá samozřejmě i vizuálně epochální klipovka „De evenmens“.
Absolutní vrchol koncertu tvoří letitý mechanický buldozer „Am Kreuz“ na který navazuje transcendentální výplach „A Solitary Reign“. „Am Kreuz“ ve své době vytvořila strojovou šablonu pro lidského delfína, rozrážejícího vzpínající se vlny, ve kterého se po čas koncertu mění zpěvák Colin H. van Eeckhout. „A Solitary Reign“ je baladickou hymnou, která působí jako bažinaté devastující requiem, při kterém se vám do myšlenek vkrádá pocit, že smrt je něco vznešeného a krásného.
Odcházím saturován. Něco takového jsem už nezažil hodně dlouho. Na konci ze mě leje pot, aniž bych se nějak moc hýbal. Otázkou je, jestli je to dílo vzrůstající teploty, vydýchaného vzduchu nebo standardní pocovidové únavy mého organismu. Velkým překvapením pro mě bylo to, že po cestě domů mi nepíská v uších, čehož jsem se obával, když jsem zjistil, že jsem si zapomenul ucpávky. Takže buďto jsem už hluchý nebo se povedlo vybalancovat zvuk tak, aby byl dostatečně obklopující s výrazným tlakem a přitom nelikvidoval sluchy přítomných. Po dlouhé době „velký“ koncertní zážitek. Díky za každý jeden takový.
Jen málokdy tak dokonale jméno kapely přiléhá jak na styl, tak na zvuk. Amák vyrobil naprosto tučný bažinatý sound, který skvěle funguje s hudbou i vokálem rozkročeným mezi skřehotavou black metalovou polohu a čistý zpěv trochu evokující například Načevu.
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.